Jako v nebi, jenže jinak - Aleš Palán

Šumavští samotáři byli pro mě dítě slunné Moravy vzdálení jako by žili na měsíci, navíc jsem ke knížce

přistupovala s tím že teď z každého stal samotář (nebo jím chtěl být  když o tom musel postnout tak milion storíček a pak mi říct jak sem moc dospělá, když mám týdennín plán nákupu). Ovšem druhá kniha mi opravdu učarovala a ačkoliv s hodně věcmi co tu padly nesouhlasím tak mi to tady bylo prostě bližší.
Výběr samotářů je tady podobný zase tu mámě dvě ženy jedna ovšem žije na samotě skoro celý život a druhá si vesele kupuje oříšky přes internet a píše si s kamarády, ale žije uprostřed hor. Potkáme tu dva pány co mají zvířata jako hlavní, ale oproti šumavským kolegům se o ně starají  na výbornou a je tu vidět láska. Kromě samorostů co si libují v tom svém tu máme i františkánského mnicha a malíře.
Co jsem minule nepochválila a zpětně mě to mrzí je ta obří práce, to vložené srdce pana Palán, protože obě knihy jsou obří kus práce a jeho milé rozhovory jsou úžasné. Taky musím pochválit fotografie Johany Pošové, které tu v černobilé verzi působí skoro jako z post-apokalyptického filmu.