Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři - Aleš Palán, Jan Šibík

Když jste dítě slunné Moravy tak upřímě tahle knížka fakt asi není pro vás. Zjištění na začátek.

Co vede někoho k tomu, aby žil sám uprostřed šumavy? Rozhovory s osmi lidmi, to čtenáři ukazují.

Dokonce jsou mezi poustevníky dvě ženy, které to měly v hlavně asi nejvíc srovnané, jedna z nich postarší bývala managerka zde žije tak nějak s koňmi a je štastná a druhá v marigontce scestovalá a taky se zvířaty. Ostaních šest můžu mají však dost společného, takový ten kolotoč mystična, bláznovství, filozofování. U některých zní jeji životní cesta zběsile a trochu vymyšleně případ dvojčata a u jiných dost jako úlet na tripu jako strážce prahu co občas je tak trochu reinkarnovaný Hitler a ztratil meč. Je zajímavé že zpovídaní muži buď ženu nemají, nebo je o ně skoro boj.

Co je na knize rozhodně dobré že si Palán nevybral nikoho kde žije tak nějak prvoplánově zdravě a uprostřed divočiny.

Co mě zarazilo je to obří idealizivání žití jen tak někde v lese. Upřímně tuhle knížky mi doporučovali lidé co neumí nakoupit, protože neví co a co vařit na týden a taky si hrozně romatizují zahradničení jako setí ve slunci a síly země atd. no když si myslíte.

 Já si třeba myslí že když postevníci v knize říkají že nejsou soběstační, tak vím že jsem moc progmatická na to abych tak žila. Upřímně následují otázky nikdo moc neřešil, ovšem jak jsem říkal jsem pragmatik -  co budu dělat když zapadnu ve sněhu, co budou dělat zvířata, co budeme jít, zvíře je zodpovědnost musíš se o něj starat. Kde je voda jej í dostatek, co v zimě neumrznu tady, z čeho budu následující měsíc žit. To že nikdo neuměl zabít slepici mě dost překvapilo, tohle tak nějak čekáte že budou umět, nebo že nemají sklep (ani ten vykopaný do země  a kam si jako chce dát zásoby na zimu). Co mě vadilo jak se někteří starali o zvířata, tomu co umřeli koně protože se o ně špatně staral. Nebo druhý dával pít psovi moč a přeučili ho na vegetariána je hnus.