Vyhlídky, které přestaly být nadějné

Vzduchem se už cítím podzim. Tohle je období se kterým mám snad ten nejrozporuplnější vztah. Na jednu stranu je všechno barevný zahalený prvními mlhami. V naší metrové plevely na mě

mňoukají kočky a krákají vrány. Na strání hoří ohně a vzduchem se nese dým. Je Mabon a Samhain. Všude je pestrý koberec z listí a pak se to zlomí z lístí je břečka. Podzim je úmírání, zima je stagnace. Všechno zešedne. Město se mění ve starou shrbenou čarodějnici, která přísnýma skelnýma očima sleduje dení. Mlhy jsou jako neprostupné chuchvalce do kterých se chytám a oni nepouští. V šedočerném kábatě září světla oken jako bludičky, určující cestu zbloudilým poutníkům. Holé stromy začnou vypadat jako pobité vojsko, které bezradně stojí na okraji. Tohle je nejlepší období kdy přijít o rozum a poztrácet se.