Trocha alenky z říše divů, trocha lovecrafta trocha marilyn mansona. A jedno dlouhý odpoledne.
Jsem v lese co tady vlastně dělám. Je noc taková ta divná, kdy citíte ve vzduchu že se něco stane. Chci domů. Jdu kolem stromů, nemám boty ale nějak to nevnímám, trhá mi to punčochy.
Mezi stromy září světla, jak na vánočním stromě. Vidím bíleho kralíka, kterému lezou vnitřnosti a lascivně se na mě směje. Trhá se mi modrá sukně, ztrácím mašli z vlasů. Květiny se mi krutě smějí, jsem ztracená v mlze. Divoká kočka na mě cení zuby a chce mě kousnout. Jdu hlouběji, lidé bez tváří, bez páteře. Příšery co mají schnilou kůži, říkají že tady musím zůstat, protože sem patřím. Já se bojím.
Říkám že sem nepatřím. Smějí se mi, prý jsme stejná jako oni, a prý se z kraje nočních můr už neodchází. Bloudím dál, vidím oči co září ze tmy spousta zářících očí, které nikomu nepatří. Jsem asi uprostřed, střed lesa. Hnijící jezero, kterému nezdravě září voda, ale co když to není voda. Spletená těla plují po hladině. Nechci, vidět víc. Pryč odsud. Hlasy se mi smějí, prý odsud nikdy nikdo neodešel. Budu první křičím. Sedím na kmeni, brečím. Musím se probudit, štípu se a nic. Lehám se do trávy a usínám. Otevírám oči, jsem ve své posteli, byl to jen sen. Je ráno, slunce svítí, vycházím z domu, vlastně jdu za mattem hatterem. Říkál že mi něco musí ukázat. Sedím na pohodlné židly a piju čaj, co mi uvařil. Jeho rusovlasá matka v srdcových šatech, tu dnes není což je fajn nemám ráda její povýšený ton.Ani jeho bledou uvzdychanou sestru vždy v bílém.
Nějak mi nejde vnímat, strašně se mi chce spát. Si v pořádku, slýším jakoby z dálky. Asi jo mumlám. šálek mi padá z rukou.
Teď žiju tam... Není tak hrozné, když si člověk zvykne, občas se mi stýská a chci domů ale nemůžu.
Žádné komentáře:
Okomentovat