Tajnosti magie část sedmá

Severus Snape se pozorně rozhlédl kolem sebe, několk dnů se nažil přesvědčit sám sebe že ho ten mudla nezaujal. Vcelku ho překvapilo že po něm Brumbál vybral právě jeho, aby mu oznámil o věštdbě. Dneska tu však něco nehrálo, jeho důvěra a zářivé sebevědomí bylo tatam. Sice vypadal seběvědomě jako vždy ale byl roztěkaný jako by čekal že ze stínu vyleze bubák.

" Pane Holmesi, víte váš synovec" začal a ignoroval a jeho uplou košili a pohled jiskrných očí

" Ano lord Voldemort ho chce zabít" řekl a mávl rukou jako by odháněl mouchu " Přece ste si nemohli myslet že ten tzv. Lord Voldemort odejde navždy a váš svět bude žít v míru a pokoji"

Severus Snape si všiml jiné věci, třepali se mu ruce šíleným způsobem. Tak fajn řekl si v duchu zkusím to. Použil nitrozpyt a to co viděl mu v podstatě vyrozilo dech.

Dvacetiletý sjetý Sherlock na špinavé zemi, malý chlapec pitvající žábu, první rozhovor s Moriartym u bazéna, a scéna před několika minutami a jěště jiné zážitky.

" Vy jste ten profesor co ho mučí školnímy tresty" řekl s opovržlivým tonem a vytrhl jej ze zkoumání jeho vzpomínek.

" Kvůly tomuhle jsem nepřišel " a poté s důrazem dodal " pane Holmesi"

" Jistě tajemná věštba, tak co musíme ho zabít přesně o půlnoci, nebo něco jiného méně dramatického" dpřekl a věnoval Severusu svůj nejlepší pohrdlivý výraz

„ Pane Holmesi možná by ste se měl přestat chovat jako rozmazlené dítě a začít mě poslouchat, pokud se lord Voldemort dostane k Harrymu ohrozítu to nejen náš svět ale i ten váš. Nabízím jménem brumbála školi možná východiska.“

„ Vážený pane vy mého synovce mučíte tresty ve svém kabinetě jen proto že vám údajně připomíná svého otce a mě tu kážete. Já v Harryho věřím pokud se mu poskytnete dostat vědomostí určitě toho Voldemorta zamete pod koberec a vaše východiska jistě nebude potřebovat.“

Sverusi Snapeovi došla slova před minutou mu někdo vyhrožoval smrtí a on si tu hraje na chytráka a hrdinu. Pak čemu se má divit a přistihl se že by mu klidně taky dal školní trest.

Po chvíli rozpačitého ticha jako první promluv Severus “Nic, tak už bychom to měli ne"

„ Žádný konec času se tedy nekoná, prozatím“

Oba si rozpačitě potřásli rukou a rozloučili se, Sherlock už jen viděl cípy Severusova pláště mizijící v dáli.

O pár hodin pozděj se vrátil John od své nové lásky a svět se vátil do svých kolejí. V Bradavicí si Harry taky žil dobře. Všechno se zdálo že má být tak jak by mělo až do chvíle.